Jak jsem ke Capsule Wardrobe přišla

23. června 2020 v 17:19 | Lil |  Udržitelná móda

Ke všemu na světě existuje nějaký příběh.

A já mám příběhy ráda. Tak se s vámi o jeden humorný hned podělím.


Začíná tak snad každý den. Znechucený pohled do přetékající skříně, ve které panuje zoufalý zmatek a nesoulad. Legíny mezi spodním prádlem. Kdesi vzadu zmačkaný svetr, v nedávno celkem moderní průjmové barvě, ještě pořát s cedulkou. Dvacatero slunečních brýlí. Jedny rukavice. Několikery džíny, většina více méně v kategorii musím do nich zhubnout. Několik ponožek bez páru kvůli seprané barvě, nebo dlouhodobému pohřešování druhého kusu. Strach vůbec zavadit pohledem o štos padesáti triček. Většinou rádoby památečních, nebo na doma.
Otočka k zrcadlu. Zhroucený postoj v oblečku, který přes záda táhne. Na pažích svědí. Nad zadkem něco škrábe a opasek z doby před pěti kily se zařezává do špeku na bocích. Jedna nohavice je i po desáté úpravě neustále potoočená na jednu stranu a její původně boční šev teď vede kamsi k nártu. Čisté zoufalství vkrádající se do mysli. Barvy, ve kterých při nejlepším vypadáte jako stínítko babiččiny starožitné lampy. Zip se zařezává kam nemá. Materiál natolik neprodyšný, že se v mžiku nositelka vaří ve vlastní šťávě. Jedna fusekle z pečlivě vybraného páru z stahuje, druhé se pata shrnuje někam pod klenbu chodidla.
Příšerný pocit.
Pohodlí: Nula.
Vzhled: Nula.
Funkčnost: Nula.
Celkový dojem: Ani za milion.
Takhle přece nemůžu vyjít na ulici.
JÁ NEMÁM CO NA SEBE!
A přitom, tupý, pomalu slzami zalitý pohled na plnou skříň...

Tak přesně tuto situaci znám zrovna já moc dobře, nevím, jak vy. Ale mám pocit, že asi víte, o co se jedná.

Ať už mluvíte s mámou, kamarádkou, podíváte se do skříně své dcery... Nebo dokonce do té přítelovy/manželovy. Snad všude na světě to (nejen) ženské mají stejně. Existuje snad vůbec někdo, kdo nemiluje pořizování nového oblečení, bot, doplňků a jiných serepetiček?
Odpovím si - nevím o nikom.
Ale nikdy jsem to nepraktikovala v nějaké extra neřízené míře, myslela jsem si sama o sobě. Spíš jsem vždycky šla do konfekce s konkrétní představou toho, co zrovna "nutně chci a potřebuju" dokoupit. (Pravda, většinou to i tak nebyl zrovna krátký seznam.) A nejednalo se o nějaké extra časté nebo drahé nákupy.
...a jakmile jsem tu konkrétní představu měla vloženou v nákupním košíku, teprve pak jsem k tomu přidala i pár svých divokých fantazií. Ale vše v mezích únosnosti. Zejména poté, co se mi narodilo díte, přišlo první stěhování a zařizování domácnosti a také první - řekla bych - povinné výdaje s tím spojené.
Můj hadrový problém byl totiž snad odjakživa paradoxně více méně v něčem úplně jiném, než těžce impulzivním nakupování - já totiž, až do nedávna, snad nikdy nic k oblečení NEVYHODILA, ať to bylo staré a dávno nevkusné jak jen mohlo, k tomu malé a už nikdy bych si to, z jakéhokoli důvodu, na sebe nevzala.
"Tak nebo tak, ještě na tom nejsem zase až tak špatně," myslela jsem si vždy při pohledu do svých skříní, které už někdy koncem druhého stupně základní školy začaly obsahovat krabice a pytle s věcmi, se kterými jsem se tvrdošíjně odmítala rozloučit.

Krutě jsem se mýlila!

Začala jsem chodit na střední, pak vysokou, zdrojů peněz přibývalo. Hadříky a jiné blbinky se hromadily, vkus a styl ustaloval a lepšil, jenže času na reálné zhodnocení obsahu skříní rapidně ubývalo. A tak se dál pytlovalo, krabicovalo a máloco se dalo pryč.
Léta plynula najednou ze mě byla máma a tyhle radovánky, byť ne úplně, spíš ustoupily a byly nahrazeny opravdu příležitostnými, zato řádně zdařilými záchvaty nákupů typu "do tohoto se už nevlezu, potřebuju to nové a radši hned dvakrát". Byť ne moc často. Původní zůstalo ležet na dně skříně, kdesi v prvohorách, nové vytvořilo mladší vrstvy. To, co bylo už oficiálně jako pro dinosaury, se aspoň uložilo do dalších pytlů/krabic a uschovalo.
Opět jsem tedy stála před narvanou, ve švech praskající skříní. Byla - po všech těch letech mé nepozornosti vůči ní - dokonalým odrazem toho, jak moc většina věcí v mém životě - například šatník a pořádek v něm - fungovala na principu "mám to na háku (nebo v krabici, pytli, zahrabané na dně prádelního koše,...), vše řeším až za pochodu".

Zhrozila jsem se.

Za chvíli jsem se měla po nějaké době opět setkat s kamarádkou z gymplu a tak nějak jsem nevěděla, jestli na místo určení nakonec nedojedu nahá.
Pustila jsem se do hledání svých oblíbených světle modrých riflí. Nic ale nebylo tam, kde by mělo být. Až po nějakých dvaceti minutách jsem je našla v přecpaném prádelním koši a tak jsem v začínajícím časovém presu vyhrabala ze skříně jiné a v rychlosti si je navlékla. Byly černé. Tím okamžitě padl mnou pečlivě vymýšlený outfit na daný den a v nastalé panice jsem začala z útrob svého nepřítele lovit pro změnu nějaké tričko, svetr, cokoli.
Nebudu vás napínat, nakonec jsem na sebe přece jen něco vyhrabošila a jela na sraz s kamarádkou. V hlavě se mi honily myšlenky: "Co kdybychom spolu vyrazily na nákupy oblečení? Bylo by potřeba zase něco nového..."
Vtipné. Přímo pod naším panelákem se nalézal jeden kontejner na textil, ale představte si - ta varianta, že bych si ve skříních měla nejprve uklidit a zjistit, co tam doopravdy mám, mě v tu chvíli ani nenapadla.

Takže, když jsme se s kamarádkou to odpoledne srazily u nádraží, z mých úst zaznělo: "Jéžiš, ty máš boží boty! Jsou nové? ...a ta kabelka, ta byla přímo navržená k nim?!", a z jejích zase vyšlo: "No páni, tenhle svert ti sluší stejně, jako kdysi na gymplu! Ale ty rifle ještě neznám!"
Ok, byl to pro mě tehdy trochu Bad Outfit Day. To, že ony rifle jsem ve skříni měla nachystané jen pro dnešní den už taky někdy od gymplu, a nikdy jsem je doopravdy - až na dnešek - nenosila, jsem jí z důvodů vlastní hrdosti říct nemohla.
Ale ano, jinak jsme očividně měly obě zahlcené skříně, jen každá z trochu jiných důvodů.
No dobře. Než jako lichotku, že se vejdu do "studijních" hader i po dítěti, jsem to vzala jako impuls k tomu, že by po dlouhé době zase bylo potřeba skladbu šatníku trochu omladit.

Daly jsme si rychlou kávu s sebou a vyrazily po obchodech, poradce se víc, než jen hodil, byl přímo potřeba a ona kamarádka mi už na gymplu připadala vždy perfetkně upravená, stylová - a hlavně svá. Skromná. Z mála vždy udělala vkusný outfit. Doslova. Tehdy patřila spíš k těm, které ač nosily oblečení po mámě a starší sestře, nikdy to na ní nebylo poznat. V něčem se od té doby vůbec nezměnila, tedy až na jednu drobnost: jako většina z nás si od let studentských výrazně ekonomicky polepšila.
A k tomu se málokdy, jako já, něčeho vzdala.
Bylo krásné zářijové odpoledne, procházely jsme obchoďákem a vedly nenucenou konverzaci na témata spojená s módou, například o fenoménu prázdného/plného šatníku. Prostě naše oblíbené na neděli. Cvíli mluvila jedna, druhá poslouchala a sem tam něco poradila nebo aspoň prohodila, pak něco povídala druhá a první reagovala a u toho jsme procházely jeden regál plný lákadel za druhým. Sem tam jsem něco po více méně rozumné úvaze šoupla do košíku s úmyslem to nejprve vyzkoušet, když jsem si začala všímat, že moje kamarádka by se s plným košem nejradši už vydala rovnou k pokladně a začala být najednou trochu nervní.

To odpoledne jsme si toho, navzdory vyčerpávajícím okolnostem, pověděly mnohé. Mimo jiné se mi po svém zlehka psychotickém výztupu v butiku u kasy, kdy jí nechtěl terminál vzít kreditku (patrně z důvodů přečerpání limitu), svěřila s malým tajemstvím.
"Už ty své nákupy trochu nezvládám," řekla a a upila z dalšího pohárku s kávou.
Pak začala vyprávět něco o tom, že jí kvůli tomu doma ukrutně začíná docházet prostor k žití, a to obzvláště poté, co se rozhodli s přítelem sestěhovat konečně k sobě. A že si nejspíš kvůli tomu budou muset pořídit větší bydlení.
Zasmály jsme se tomu, já prohodila něco o tom, že tomu moc dobře rozumím, a šly jsme od toho. Ale i smíchu navzdory byla trochu vážná, jako by se chtěla ve skutečnosti svěřit s něčím daleko horším.

Pak ale najednou z ničeho nic otočila a vypadalo to, jako by se mi (a hlavně sobě) přímo snažila snažila namluvit, že ona svůj osobní hadrový nákupní problém má naopak plně pod kontrolou tím, že začala většinově nakupovat v sekáči, místo v butiku (a tedy značně ušetří!!!, zejména před jejich rychle se blížící svatbou, hypotékou na větší, vlastní byt,...), i když její "šetření" ve finále vyšlo po finanční stránce uplně stejně, ne-li hůř, jako původní stav utrácení, ale zato z toho bylo více nakoupeného materiálu.
Což jsem ale dokázala pochopit.
Zvykání na dospělý a zodpovědný život bylo svého času i u nás doma, i přes pravidelné příjmy (dáááleko vyšší než kapesné a odměny z brigád dohromady), trochu problém. Víc peněz, víc dostupných lákadel více vlastního majetečku.
Pak se mi ale z ničeho nic svěřila s tím, že už to s ní nedávno naopak došlo tak daleko, že kdyby o pár bloků dál nebydlela její máma, která ji na poslední chvíli založila, neměla by, po nákupech financovaných z peněz odložených na úpravy bydlení, jak zaplatit právě odcházejícímu elektrikáři.

Její nákupní hadrový problém vygradoval jen pár dní po té naší nedělní procházce. Ve chvíli, kdy její budoucí manžel otevřel svoji skříň v jejich už novém, větším, společném prozatimním podnájmu. Místo pečlivě složených a nažehlených pracovních košil, které si každou neděli s puntičkářskou precizností sám na celý další týden nachystal, na něj vypadla, původně jen hala bala uložená a do skříně hozená, její sbírka dětských bodýček a dupaček všemožných barev, na holčičky, chlapečky, v neutrálních vzorech, po deseti kusech od každé dostupné velikosti ve všech evropských, amerických i asijských způsobech číslování a pytel obsahující její "NOVÉ" hadry (rozuměj: nově pořízené). Dveře skříně prostě musely svůj obsah držet uvnitř vyloženě silou vůle.
Podotýkám, v té době tomu měly být asi dva roky DO doby, než se VŮBEC ROZHODLI mít první dítě.
"A co ti na to řekl?" Ptala jsem se se zájmem, který byl naštěstí v tu chvíli dobře skryt absencí osobního kontaktu v messengerové konverzaci.
"Nic."
"Nic?"
"Nic," pokračovala, "tedy až do chvíle, kdy v té JEHO skříni praskla police s MÝMI botami."
Pedstavila jsem si toho téměř dvoumetrového jejího čahouna, jak na něj odkudsi z úplného vrchu skříně padají věci dětí, o kterých on zatím ještě nechce ani slyšet.
"Pohádali jsme se. Pak sebral včerejší košili ze speciálně určeného křesla, které se mělo narodit jako šatník, a šel do práce. Nemluví se mnou ještě teď."
V tu chvíli jsem se rozhlédla po svém okolí. Sice nám nepraskají police ve skříních neúměrnou zátěží, zato ale ani jedna nejde pořádně dovřít. Nemluvě o tom, že veškeré naše rodinné šatstvo máme nastěhováno ve skříních v ložnici a původní opravdová šatna slouží jako skladiště věcí - ano, hader - se kterými ještě nevíme, jak naložit. Budu to všechno muset vytřídit, pomyslela jsem si, opět-
"Úplně nejhorší ale bylo," začala zase po chvilce, "když se od nastěhování do našeho současného bytu rozhodl konečně poskytnout svým věcem nějaké důstojné místo k uložení."
"A co se stalo?"
"Našel v kumbálu krabici. Od staré televize."
Ty se na harampádí vždycky můžou hodit, hlavně při a po stěhování. Sama jich pár mám ve sklepě. Plných.
"Jenže, víš... Ona byla od takové té staré televize."
No, novou krabici od nové televize bych si nejspíš nechala někde bokem, nedotčenou, kvůli případným reklamacím a vracení zboží.
"Takovou tu... Jak širokou, tak vysokou... Tak i hlubokou."
Ájé.
"No a víš, on se živí jako technik. A jeho zálibou je... Technika. Tak si nejspíš myslel, že po otevření najde nějaké to svoje harampádí. Ale neuhodneš, co tam bylo..."
"Mrtvola?"
"Moje STARÝ hadry!!!"
Nový hadry, starý hadry. Přesně jako my a naše skříňě a naše - starými hadrami v krabicích zahlcená - šatna. Až na to, že my naštěstí "bydlíme" už nějakou dobu a nedávno jsme si pořídili aspoň druhý botník, než abych ukládala své sbírky obuvi v jeho skříni.
...na druhou stranu, permanentně tomu svýmu kradu trička, ač mám svých vlastních letitou sbírku, takže to vyjde prakticky nastejno.
"A to ještě naštěstí nezjistil, že ty šedé krabice z IKEA jsou plné mých korálků a náušnic..."
Dost. Je to vůbec u nějaké baby na světě jinak?!
Nejspíš ne.

Tak se mi pak konečně přiznala, že se z ní po letech okolnostmi vynucené skromnosti stal shopaholik. Poté, co mi srdceryvně vylíčila jejich několikahodinovou hádku na téma utrácení a to, že prostě nedokáže přestat, nedokáže to ani vyhodit a jak poté z lítosti nad NEBOHÝM LEVNÝM OBLEČENÍM (takže ne nad hádkou... eh) proplakala oči až do rána, došli oba k rozuzleí: Dobře, ona si bude smět koupit jen pro sebe ještě jednu skříň, ale ta, která byla původně jeho, zůstane opravdu výlučně jen jeho. Bez jejích věcí.
Vzájemná domluva nabyla platnosti a funkčnosti ve chvíli, kdy si ona začala své nově nakoupené hadry před jeho ekonomicky míněnou kritikou schovávat ve sklepě a vše, krom podezřelého mizení financí a záhadně rychle se plnícího sklepa, je v pořádku.
Jen mám trochu obavu, až si moje kamarádka bude potřebovat (z nedostatku vlastního prostoru) začít schovávat věci u jiných lidí, že já budu první komplic na řadě.
Načež naše konverzace pro ten den už pomalu končila. Čekala ji jakási důležitá rodinná předsvatební akce. Jelikož takové blbinky moc dobře znám, mé pohotové "Hlavně to přežij!", bylo podle všeho, co mi kdy vyprávěla, víc než na místě. Rozloučily jsme se a každá z nás mířila za svou vlastní "zábavou".
Toho večera mi pak napsala ještě asi třikrát. Pokaždé něco o tom, že nemá co na sebe, v čem jít. Pak po čtvrté. Že to zrušila. A jestli s ní nepůjdu někam pokoupit něco vhodného.

Ach Bože, řekla jsem si, snad na tom my, zejména já, ještě nejsem tak zle.
Nebo ano? Sbírku mám sice pořádnou, ale už pár let zase áž ták móc pro sebe nenakupuju, jen syslím.
Přemýšlela jsem nad tím a mezitím si procházela stránky módních e-shopů, kdyby náhodou.

V duchu jsem doufala, že ne. A tak jsem se opět rozhlédla.
Manželova skříň byla významně pootevřená, jako by se z ní dralo něco zlověstného. Přišla jsem k ní blíž a nahlédla.
Na jeho multitaskingový košík na jejím dně, který obsahuje trenky-ponožky-a vše ostatní, co se do něj vejde, jsem si zvykla už dávno. Nicméně v tu chvíli, kdy jsem na onu všehochuť lehce konsternovaně civěla, mi z jedné z vrchních poliček skříně na hlavě přistála část čerstvě zžíceného štosu mikin a triček. Některé byly plné děr, jako by se nám do bytu nastěhovaly myši, jiné byly netknuté snad ještě od minulých Vánoc - a některé dokonce ještě s originální cedulkou a případně s připnutým pytlíčkem s náhradními knoflíčky.
Bože, to on je v tomhle snad horší, než já!
Protože mám docela dobrou paměť, hned jsem si vybavila ty celkem nedávné chvíle v obchodě, při kterých o některé, teď ladem ležící, položky šatníku zoufale stál.
Jak jsem si to tak v hlavě všechno procházela, přemýšlela, o kolik moc je který z nás horší bordelář a sysel, napadlo mě: když to takhle asi vážně mají všichni, chlapi i ženský snad všude na světě, reálně v televizi i doma stejný, tak JÁ! si to udělám jinak. Není tu pomalu k hnutí a půlka věcí se stejně nikdy nenosí, mezím co ke všemu místo na smysluplné položky zabírají doslova kusy hader, kterými bych pro samou díru snad ani auto umýt nemohla. Je načase tady řádně uklidit.

Je načase sama sobě dokázat že jsem lepší, skromnější, mám pevnou vůli - a hlavně - daleko vyšší životní cíle, než plná skříň.

A jdu si to dokazovat HNED!

S razancí sobě vlastní jsem konečně otevřela dveře šatny v domění, že ten bordel vytahám ven, vytřídím, daruji, prodám, spálím, zakompostuju nebo aspoň někde pod stoletou vrbou zakopu a vyhodím to, co už dávno není potřeba. V tu chvíli se mi ale, nejspíš vinou rychle a důrazně otevřených dveří a tím způsobenou tlakovou vlnou, veškerý ten ne moc pečlivě leta archivovaný zmatek různého stáří a stupně rozkladu s uctivostí složil přímo k nohám. Valilo se to jako Tsunami. Neustále se někde braly další a další krámy. Obsah šatny mi "vytekl" ze dveří snad do půlky předsíně. Všechny ty nevyžádané dárky špatných velikostí. Unáhlené koupě nepadnoucího střihu, dříve i nově pořízené. Mraky prodřených riflí, nošených naposledy na gymplu i svetry z akce v Lidlu. Čtyři saka, nakoupené po vzoru kamarádky "ekonomicky" v sekáči, co se mi přestaly líbit už ve chvíli, kdy jsem si je přinesla domů. Zástupy triček z táborů a kopce dobře utajovaných lodiček. Nemluvě o vyysypaných krabicích s děstkým oblečením, na kterých bylo původně napsané "NOVÉ VĚTŠÍ" a "STARÉ VĚTŠÍ". Veškeré naše staré skříně, chytře uklizené z očí domácí veřejnosti do šatny, pod ukrutným nátlakem naráz povolily a vydaly ze svých útrob veškerý ten zástup kravin, který při svém energickém pohybu vpřed shodil a pádem za velkého rachotu vyprázdnil i JEDEN Z NAŠICH botníků. Vše na jednu hromadu. Na zem. A to snad až do výše mého pasu. Ještěže měřím jen něco málo přes metr šedesát.

Hadry, hadry everywhere.

"Tak. TAKHLE už to vážně dál nepůjde. JÁ si to zařídím jinak.!

A tak jsem sedla k počítači a začala vyhledávat hesla.
"Jak jednou pro vždy uklidit. Jak se zbavit nepotřebného. Jak si správně vytřídit oblečení. Jak si založit fungující šatník."
A začalo na mě vyskakovat spoustu zajímavých článků:
"Čeho byste se měly ve své skřini urychleně zbavit? Benefity správně vytvořeného šatníku - čtěte tady! Co dělat s vytříděnými hadříky? Návod zde!"

Všechno to znělo a vypadalo dobře. Lákavá představa dokonalého pořádku, tolik scházejícím v domácnosti s chlapem a dvěma malými dětmi. Jenže tu byl jeden malý problém: ŽÁDNÝ z těch návodů se mi nezdál dokonalý, opravdu ucelený a prakticky univerzálně použitelný, lidově pro každého.

Seděla jsem u počítače ještě chvíli, googlila a pinterestovala, až na mě z přehršle různých, více méně se opakujících hesel, vypadl pojem "Capsule Wardrobe".

Začetla jsem se a myslela si, že už mám v podstatě napůl vyhráno.
Neměla.
Nápad a myšlenka naprosto Boží, ale stále to nebylo úplně přesně to, v co bych doufala, ale už se to blížilo.
"Super," pomyslela jsem si, "bude to chtít jen pár malých změn, trochu nelítosti a nějaký ten úklid."
Po chvilce dalšího googlení už jsem si myslela, že jsem na tom - na rozdíl od svých kamarádek - dobře. Že vím, kde se to zhoršující se impulzivní nakupování bere a proč, že vím, co s tím mám udělat, že jsem si ujasnila dokonce i výhody toho, proč s tím přestat a nastolit řád.
Nebyla jsem. Místo utrácivého strašáka jsem v šatně a na zemi chodby stále ještě měla jen tak se povalující hadrovou atomovou časovanou nálož, byl to prostě teprve začátek všeho.
A co hůř - jak jsem si po chvilce uvědomila - na poště na mě čekalo dalších pár balíčků, které jsem objednala, ani už nevím proč, ani už nevím kdy, ani s čím přesně.
Balíků.
Plných hader.
Nových i starých.
Už to nechtělo jen pár malých změn velkého rozsahu, ale rozsáhlou strategii, bez které se nikam nehnu.
Doslova.
A to nejen u mě, ale v celé naší domácnosti.
Jinak tu bude taky, jako u mých kamarádek doma, plno nových i starých hader v krabicích, kumbálech, šatnách a sklepích, prostě všude tam kde předpokládáte, že si toho vaše rodina nikdy, NIKDY nevšimne (podobně jako u drog; a i ty by možná vyšly levněji). A radosti, nehledě na finanční prostředky, by bylo čím dál míň.
"Stop konzumu," řekla jsem si. "Pokusím se o dokonalost s málem."
Já vím, možná to píšu dramatičtěji, než to skutečně bylo. Ale jak vlastně člověk - pokud jde o jiné, nebo o něj samotného - skutečně pozná, kde je ta hranice s označením "TO UŽ JE MOC" a zda ji s něčím překročil? Někdy to tak snadné není. Ale mít odstrašující příklad - to se vždycky hodí!

Rozhodla jsem se tedy, že si na základě zjištěného sama vytvořím dokonalého a zároveň opravdu univerzálního (použitelného pro všechny) průvodce tvorbou šatníku, který by se do jisté míry dokonce dal vztáhnout a použít i na jiné okruhy v životě a úklidu.
A tady se pokusím s vámi o něj podělit. Vyčkávejte novou (pod)rubriku a další články.
Vaše Lil Líbající
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama