Karma a bonbóny

24. června 2020 v 1:27 | Lil |  Co mi běží hlavou
Věříte na karmu a máte rádi bonbóny? A věřili byste tomu, že tyto dvě věci mohou mít vůbec něco společného?
Já rozhodně ano.
A mám k tomu své důvody.

V prvé řadě se vám musím přiznat k jedné věci: Doslova - ráda žeru. Sladké nebo slané, to rozplývající se v tlamičce nebo to křupající, jako když praskají kosti. Často se mi stává, že je mi vlastně úplně jedno, co zrovna slupnu. A někdy taky - komu.
Povím vám rozkošný příběh o jedné (už poněkud odrostlejší) dívence, která ráda mlsala (ano, jsem to já).

Byl krásný červnový večer (no dobře, lilo jako z konve) a doma se toho nic moc dělat nedalo. Děti už dávno spaly, manžel ještě nebyl doma a já byla úplně stejně otrávená jak z té možnosti jít si taky lehnout, tak i z toho ještě zůstat vzhůru. Venku se ženili čerti za doprovodu silné bouřky (vlastně se divím, že se mi ty moje dvě malé opičky v hrůze neomotaly kolem krku a klidně si jen tak pochrupkávaly) a v televizi dávali každodenní, léty osvědčený program, kterí mnozí nazývají slovem počínajícím na písmenko H.
Protože nepiju (což se jako matka dvou malých dětí - a v podstatě i jednoho trochu většího kluka - sama divím), seděla jsem v kuchyni u stolu a přemýšlela, jak s prakticky nulovými možnostmi naložit s beznadějně nudným večerem.
Na hovory s kamarádkami bylo už přece jen moc pozdě, navíc - všední den. Únava sice taky začala už před nějakou chvílí trochu pracovat, já se ale zařekla, že to dám aspoň do té doby, než manžel zachrastí klíči u vchodových dveří. Avšak na takový hrdinský čin bylo potřeba nějaké řádné vzpruhy. Jenže lednička zela prázdnotou, a to až tak, že žárovičce v jejích útrobách nebránilo zhola nic v tom, aby při jejím otevření osvítila i jinak temnou chodbu za kuchyní. Nebylo v ní nic, co by se dalo vložit do úst a na chvíli se tím probrat. Jen pár okurků, paprik a jiných zelených nesmyslů.
S jednou rukou na stole a druhou podpírající bradu (jako v hospodě, jak vždycky říkával můj táta) jsem pomalu rudnoucíma, bolavýma očima začala mžourat po chabě, jen jednou zářivkou (připevněnou pod kuchyňskými skříňkami) osvětlené místnosti a přemýšlela, co by mě tak mohlo nejvíc nakopnout. Podepřená hlava se však dala otáčet v jen velmi omezených úhlech. Netrvalo dlouho a v jakémsi polospánku mi za zvuku mohutného hromu zvenku brada sjela z dlaně tak, až jsem se málem praštila o masivní desku dubového stolu.
To zrovna nebyl ten budíček, jaký bych si bývala představovala.
Jak jsem sebou cukla, hlavou mi bleskla myšlenka; tak neuvěřitelně geniální a zároveň prostá, až jsem se musela sama sebe ptát, jak je možné, že jsem na to nepřišla dřív: Podívám se do špajzu!
Moje únavou zhroucená a zkroucená postavička se začala soukat od stolu a rychlostí smrtelně raněného slimáka plahočit k metr vzdálené spížce. Pomalu jsem otevřela její dveře a začala krk natahovat jako když želva leze z krunýře, abych aspoň trochu lépe viděla na horní poličku, kam ukládáme veškeré sladko-slané pochutiny. Prakticky ihned mne zaujal jistý červenobílý obal.
Hmm, Slávie! Pomyslela jsem si a ihned k nim natáhla ruku. Vidět byly dobře, dosáhnout na ně při mé výšce bylo ale mnohem horší. Chvíli jsem tam balancovala na jedné, pak zase na druhé noze, ve snaze se tím aspoň trochu prodloužit a podat si je.
Ne, stůl se čtyřmi židlemi, ze kterých bych si kteroukoli mohla vzít a vylézt si na ni, byl v tu chvíli i za mým zadkem moc daleko. Ještě chvíli jsem tam šaškovala, občas se pokusila hopsat do výšky a pytlík s bonbóny prostě při výskoku lapnout (chudáci sousedi pod námi), až se mi je - úplně nějakým omylem - nakonec, ani už nevím, jak k tomu došlo, podařilo shodit na zem. Předklonila jsem se směrem k nim...
...a už se nenarovnala.
Odnosit ve svém vlastním těle a přivést na svět dvě děti prostě pro ženské tělo není žádná sranda. Začala jsem nadávat jako nějaký starý protivný dědek, který si odrovnal záda celodenním okopáváním brambor a byla jsem i úplně stejně shrbená. Celá křížová oblast v mi z ničeho nic při tom prudkém pohybu směrem dolů zatuhla v jedné - a ne moc příjemné - poloze a já nevěděla, jak se z ní dostat. Nemám ponětí co budu jednou dělat, až budu o čtyřicet, padesát let starší. Asi ze mě nebude ležák, nýbrž seďák.
...no, když už jsem ale teda byla dole, vzala jsem si ze země ten pytlík Slávinek. Musela jsem toho pro jejich získání tolik obětovat, přece je tam, chudinky, nenechám jen tak ležet, když teď kvůli nim sama nemůžu ani stát!
V předklonu jsem si odsunula od stolu nejbližší židli, v předklonu jsem se k ní odšourala, z peředklonu (ne)plynule přešla do sedu. Pytlík s bonbóny jsem na každé straně chytila třemi prsty a rázným cuknutím jej roztrhla tak silně, až se jeho celý obsah vysypal na stůl. Konečně. To, po čem jsem celý večer toužila, aniž bych věděla, že to vůbec máme ve špajzu. A kolik jsem si toho musela vytrpět!
Ve chvíli, kdy na dubovém masivu přistál poslední bonbón jsem si uvědomila, že tam nebyly jen tak. Před pár dny je totiž manžel dostal k svátku a já si na to v první chvíli ani nevzpomněla.
Co teď? Pomyslela jsem si. Sežrat, nesežrat...
No ano, zvítězilo sežrat.
Jenom jeden, já mu to pak nějak vysvětlím...
Z jednoho se staly dva, ze dvou rázem byly čtyři a najednou jsem rozkousávala pátý. Napůl jsem se styděla, napůl už vymýšlela, jestli to nějak nehodím na tu starší z našich právě spících holčiček. Za ten nápad jsem se okamžitě styděla taky, i když jsem věděla, že by mi to - kvůli její samostatnosti, drzosti, šikovnosti, vynalézavosti a mlsnosti - manžel nejspíš i zbaštil (ale musela bych nejprve zhasnout; při lhaní vždycky zrudnu jako kokeš). Zkrátka - než abych s tím něco dělala, tak jsem se radši styděla. A strčila si do pusy šestý bonbon. Tenhle bude fakt už poslední...
Venku se najednou rozpršelo snad nejvíc za celý týden, vichr nelítostně cloumal větvemi stromů a ty bušily přímo do oken kuchyně. Blesky křižovaly oblohou jako šílené, zářivka pod skříňkami začala poblikávat a křivě postavená lednice v koutě místnosti spustila nepříjemně vrčivý zvuk.
Žvýkajíce více méně (několikátý) odcizený bonbon jsem se přimhouřenýma očima rozhlížela po kuchyni a vinou mrazu přeběhnuvšího mi po zádech jsem na okamžik schoulila hlavu mezi ramena.
V tu chvíli se, za doprovodu příšerné rány, otřesu a hromu, rozsvítil snad celý náš panelák.
Pak zase zhasl.
Úplně všechno zhaslo. Nastala tma. A ticho.
Až na můj sprostý řev.
V leknutí vyvolaném bleskem, který patrně uhodil přímo do našeho domu (a my bydlíme v posledním patře pod střechou), jsem onu šestou a poslední Slávinku ve své puse tak nešťastně vzpříčila a zkousla, až jsem si doslova urvala kus stoličky.
A můžu vám říct, že se zbytkem bonbónu (a zubu) za tváří jsem jako ten starý, protivný, teď navíc i šišlavý dědek, kterému už nějaký ten zub (či jeho kus) taky chybí nejen vypadala, ale i zněla. Způsobem i obsahem.
A v tu chvíli se u dveří rozcinkaly klíče...

Nebudu vás už déle napínat. Asi byste ode mne rádi slyšeli nějaký ten závěr, jakési shrnutí nebo poučku a třeba aspoň příslib nápravy. A nerada bych vás zklamala.
Tak tedy, každý z nás jednou BUDE za svoje obžerství, lži, lakotu a jiné hříchy, potrestán. A je fuk jestli věříte na karmu nebo boží mlýny, prostě BUDE. Vemte si to k srdci, ideálně ještě dřív, než sami něco provedete (nebo někomu něco sežerete). Kéž bych to i já věděla dřív.
Za svoji bonbónovou loupež jsem byla opravdu po zásluze potrestaná, karma mne dostihla dokonce prakticky ihned, a takové jsem si z toho odnesla doživotní ponaučení:
UŽ NIKDY NEBUDU BONBÓNY ŽVÝKAT. Mrkající

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Linea L. Linea L. | Web | 30. června 2020 v 12:22 | Reagovat

U tohoto článku jsem se zasmála, moc pěkně napsané. Bonbony nikdy raději nežvýkat nebo začít mlsat něco jiného.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama