Po setmění...

25. června 2020 v 20:05 | Lil |  TÉMA TÝDNE
...se dokonce i z mých malých dcer stávají větší hrdinové, než jsme často my oba s manželem dohromady. Stojí za tím jeden dávný zážitek, na který i s našimi tehdy zůčastněnými přáteli občas dodnes (kupodivu) vzpomínáme.
Dovolte mi, abych se s vámi podělila o duchařskou historku, která má reálný základ v (nejen) mém vlastním životě. Jak moc je však pravdivá, nebo do jaké míry není, nechám plně na vás. Jestli to bylo doopravdy přesně tak, jak píšu, vím jenom já a tak to i zůstane.
Řeknu vám už jen tohle: V důsledku této jisté události (ať už to s ní bylo jakkoli) jsme se na hodně dlouhou dobu všichni přestali jen tak po večerech poflakovat tam, kde nenáme, protože od doby kdy se stala už si nikdo z nás není moc jistý tím, co všechno je - nebo není - možné.


Před pár dny k nám do ložnice po tmě, trochu rozrušená, doklopýtala naše starší děvenka. Vlezla si pod moji obří přikrývku, zakryla se i přes hlavu a na otázku, copak se děje, se dožadovala odstranění strašidel ve svém pokojíčku. Obvykle jí totiž před spaním pod a okolo postýlky někdo z nás nastříká sprej s vůní levandule kterému od doby, kdy ještě dávno neuměla ani trochu číst a nemohla si informace spolehlivě ověřit sama, říkáme "sprej proti strašidlům". Někdy to vezmeme preventivně i kolem oken, aby se na ni v noci žádná (a už vůbec ne ta zlá!) strašidla a duchové nemohla ani koukat. Toho večera jsme však z nějakého důvodu na toto bezpečnostní opatření pozapomněli a tak jsem byla nucena, protože - jak mi můj manžel vždycky rád připomene - ležím na kraji postele a mám to blíž, naposledy vstát a jít dodatečně vykonat tento náš rituál.
Neochotně jsem se vyhrabala z postele, nazula papuče, přes noční košili přehodila župan a tápavými kroky ve tmě (abych světlem nevzbudila mladší děvenku) jsem se vydala na místo určení se sprejem v ruce.
"Neboj, prcku," slyšela jsem za sebou jestě manžela, jak říká starší děvence, stále přikryté peřinou aspoň po nos. "Maminka použije náš kouzelný sprej a ty budeš mít klidné spaní. Stejně, žádní duchové neexistujou."
Na ta slova se malá ihned začala, už zcela klidná, sbírat z naší postele, popřála tátovi dobrou noc a rychle se vydala zpět do svého pelíšku. Na chodbě ještě potkala mě, jak se - s lehkým zaváháním mezi dveřmi pokojíčku, při pohledu z jeho okna na vzdálený kopec - pomalu vracím zpátky do ložnice. Stoupla si na špičky, dala mi pusu na hezké spaní a jedním elegantním pohybem už byla hned stulená ke svému oblíbenému plyšákovi.
"I když já sám moc nevěřím tomu, co jsem ti právě řekl," zaslechla jsem ještě manžela z ložnice, jak dodal polohlasem.

***

Povím vám příběh, který se ke dnešku stal - téměř přesně na den - před sedmi lety. Nikdy předtím, ani nikdy potom se mně, nebo někomu dalšímu ze zúčastněných, nic takovéhu už nestalo a dodnes neznáme celé, uspokojivé vysvětlení.

Tedy v době, o které mluvím, jsme nebyli ještě ani manželé a s jednou (taktéž dodnes šťastnou) dvojicí našich přátel jsme si v podstatě pravidelně dávali tzv. dvojité rande. Bylo krásné, horké a slunečné odpoledne krátce před koncem školního roku, které přímo vybízelo k výletničení nebo aspoň zahálce někde venku. Domluvili jsme se tedy na určité hodině, každý dostal za úkol přinést něco s sebou a za pár hodin - hurá na výlet!
Na místě jsme se složili na benzín do starého auta kamarádových rodičů a vyrazili vstříc prvním prázdninovým zážitkům. Chvíli však trvalo, než jsme konečně vybrali prostor vhodný k delšímu setrvání a zaparkovali auto pod vrcholem jednoho kopce s rozhlednou, trochu bokem od hlavní cesty na zarostlém, snad úplně zapomenutém a nepoužívaném štěrkovém parkovišti v blízkosti dnešních zahrádkářských kolonií. Odepli jsme pásy a už se chystali vystoupit z auta, jenže po krátkém uvážení se nic z původně plánovaného už nezdálo jako nějaký významně dobrý nápad. Z ničeho nic byl totiž spíš večer a my přemýšleli nad tím, jestli nadcházející část dne radši opět nestrávit ve společnosti dalších našich vrstevníků, nad kávou v kelímku na nejbližší benzínce. Slunce zvolna zapadalo, šeřilo se a jak se zdálo, vytahovat piknikovou deku z kufru auta už nemělo mít žádného smyslu. Byť to bylo jen kousek pěšky, buď na mýtinku pod rozhlednou (ze které by býval i tak byl úžasný výhled do okolní krajiny) nebo aspoň ještě blíž, k posezení s ohništěm u léčivého pramene, museli bychom tam dojít prakticky lesem, navíc už potmě a tak tam i setrvat.
Zůstali jsme tedy všichni v autě a stáhli aspoň okýnka, jinak by se v něm bez puštěné klimatizase prakticky okamžitě vytvořily tropické podnební podmínky. Zvenku k nám doléhal jen tichý ptačí zpěv a lehký vánek, hrající si v korunách a s keři rostoucími všude kolem. Přes jeden takový hustý porost bylo z naší pozice vidět jakousi dřevěnou chatku s rozbitými okny a sem tam ze stromu na strom přeběhla veverka. Chvíli jsme všichni jen tak seděli a pozorovali okolní přírodu. Idylka však netrvala dlouho, spíš byla pověstným tichem před bouří a my se začali dohadovat o tom, který a čí nápad je větší blbost, co bychom bývali všechno stihli, kdybychom bývali jeli už tam, kam někdo chtěl jet ještě předtím, než jsme se vydali sem. Pak zase o tom, co bychom ještě mohli stihnout, kdybychom se teď hned otočili a vyrazili jinam. Nemohli jsme se shodnout na ničem a původní debata se pomalu obracela v hádku a jak známo, obzvláště chlapi, ať už jsou v jakémkoli věku, je špatně snášejí.
Můj (tehdy ještě) přítel spěšně a rozhodně vylezl z auta a i když nešlo rozumnět tomu, co brblal, rozhodně na něm bylo poznat rozhořčení. Procházel se okolo auta a až ve chvíli, kdy začal zkoumat jakési staré a dávno rezavé zábradlí, které už sotva drželo pohromadě, došlo mi, při pohledu z okýnka někam pod nás, že stojíme na jakémsi dřevěném mostku nad hlubokou strouhou, očividně už dlouho vyschlou a zarostlou i přes kamennou výstélku dna.
"Potok, na kopci?" Řekla jsem nahlas a ihned mi ta myšlenka přišla jako naprostá blbost. Ale nebyla.
Mého přítele po chvíli následoval kamarádčin přítel a hádka byla rázem úplně ta-tam. Zůstaly jsme uvnitř jen my dvě ženské a sedivše na zadních sedadlech jsme na sebe, zlehka zaskočeně, zlehka provinile, mlčky civěly.
Ten její vytahoval z krabičky cigaretu, mezitím co ten můj měl ze své cigarety vykouřenou už dobrou půlku, když tu hustou atmosféru po vypjaté debatě prořízl, trochu roztřesený, kamarádčin hlas.
"Slyšíte to taky?" Otázala se a div si při rozhlížení se po všudypřítomně padající tmě nevykroutila krk.
"A co?" Odpověděl podrážděně její přítel, ale taky začal své okolí hodnotit pohledem.
Z ničeho nic jsme všichni viditelně znervózněli.
"No... To ticho," odpověděla a měla pravdu. Zdánlivě bezdůvodně přestali zpívat ptáci, nikde ani živáčka, dokonce i vítr utichl.
Zachvěla jsem se. Zdálo se mi, že se i v tom úplném bezvětří nějakým způsobem citelně a prudce ochladilo o několik stupňů.
Pohled mého přítele upoutala ta pár metrů vzdálená, opuštěná chatka. Díval se směrem k ní, mhouřil oči a začínal se mračit, něco se mu nepozdávalo.
"Do auta," zavelel kamarád, "to cigáro si dokouříš tam."
Oba rychle hupsli na svá místa, práskli za sebou dveřmi a kamarád stiskem tlačítka zamknul všechny dveře. Můj přítel tahal z cigarety, jako by mu někdo stopoval čas kvůli rychlostnímu rekordu a jen co típnul zbytek s filtrem do popelníku, kamarád zavřel i všechna okénka v autě.
"Vždyť se tady udusíme horkem a smradem," hlesla jsem otráveně.
"Je to tady nějaký divný, radši to zavřu, pro jistotu," odpověděl mi a zapnul si bezpečnostní pás.
Bez otázek jsme jeho příkladu následovali. Nepochybně se nikdo z nás necítil zrovna pohodlně a všichni jsme z nějakého důvodu podvědomě očima brousili k oné chatce, která byla přímo proti našemu stanovišti.
Byla už téměř tma. Někde nad námi svítil skrze koruny stromů mdlý srpěk měsíce a jeho bledé paprsky dopadaly na štěrkovou cestu před námi. Autem vládlo nepříjemné ticho a snad každý z nás čekal, že odněkud z té chatky nutně musí za chvíli vyskočit přinejmenším vlkodlak.
Nebyli jsme daleko od pravdy.
Po cestě, u které jsme stáli, se začalo pomalu plazit něco jako namodralý kouřový oblak o výšce od země asi třicet centimetrů. Vypadalo to, jako by se z kopce valila voda, jen trochu průhlednější než obvykle.
"Vidíte to?!" Vyjekla kamarádka a nevěřícne zírala z bočního okýnka. Celá posádka se nahrnula k jedné straně uvnitř auta kvůli lepšímu výhledu na tu neuvěřitelnou událost, která se přímo před našimi zraky právě odehrávala.
Mlžný opar se sunul dál po cestě přímo směrem k nám a zdálo se, jako by se zvedal. K našemu ještě většímu údivu se z něj asi pět metrů od nás začal víc do výšky formovat jakýsi útvar, který dostával podobu siluety vysokého, statného muže, který za sebou v přízračné ruce něco táhne.
Přejel mi mráz po zádech. Ochladilo se ještě víc.
Polila mě hrůza a jediné, co už jsem v tu chvíli vnímala, bylo náhlé a prudké cuknutí auta a ani nevím jak, najednou jsme byli místo uprostřed lesa na náměstí jakési vesnice. Zastavili jsme až asi po deseti minutách rychlé jízdy u nějakého řádně osvětleného nákupního centra, k našemu oddechu pořád ještě plného lidí. Živých.

***

Tu noc jsem nemohla spát. Nikdo z nás. Z bezpečnostních důvodů jsme se všichni nahrnuli ke kamarádce domů a obsadili obývák, nikdo si netroufl být doma sám. Přes počáteční zaražení, spíš dokonce vyděšení, jsme se však - v době internetové - pustili do pátrání po něčem, co by náš dnešní zážitek z onoho místa mohlo vysvětlovat.
K našemu údivu, jak jsme zjistili procházením - do elektronické podoby převedené - staré obecní kroniky, na onom kopci, tedy z jeho vrcholu, kde se dodnes nachází dříve zmiňovaný pramen, tekl ještě v celkem nedávné době poměrně silný potok, a to až do nedaleké vesnice v údolí - kterou jsme ten večer pak taky projížděli - kde se vléval do silnějšího toku. Onen potok však vzal za své, spolu s částí do té doby daleko vyššího kopce, jedné červnové noci před přibližně dvěma sty lety.
Začalo to tehdy už odpoledne toho dne, kdy se vlivem velkého dusna a horka vytvořila a strhla strašlivá průtrž mračen, která bez přestávky - až do ranních hodin následujícího dne, kdy zase z ničeho nic přestala - stále nabývala na síle. Vodní živel, valící se z jediného vysokého bodu široko daleko, strhl z vrcholu kopce téměř celou vrstvu zeminy ze skalnatého základu. Protože onen vrch byl více méně v tehdejších dobách využíván jako prostor pro vysutá pole a vinohrady, ve spojení i s původním silným vodním zdrojem neměla krajina šanci další přebytečnou vodu jakkoli zadržet. Všechno se valilo dolů a vzalo s sebou cokoli, co přišlo do cesty. Došlo k ničivým, byť jen lokálním záplavám. Ano, dokonce i na kopci.
Ona událost (zejména její určitá část) však, navzdory už tak tragickým okolnostem, dala vzniknout dodnes živé legendě a pro mnohé i stále uctívanému poutnímu místu.
Doslovně tedy (mimo jiné, větší i menší hrůzy oněch několika hodin) podle dostupných zdrojů, v tu noc pracovala na poli, kousek pod vrcholem kopce, jedna mladá žena spolu s jedním mužem (jejich vzájemné vztahy nebyly nikde uvedeny), který posléze o celé věci, jakožto jeden ze dvou zúčastněných a shodou okolností také jediný její přeživší, podal šokující svědectví. Když už byl vodní živel dostatečně silný, smetla nešťastnici vlna kalné vody, která se valila z přesycených polí o něco výš a ona dotyčná zmizela. Našli ji až další den ráno, když bylo po dešti a voda odtékala pryč, utopenou a usmýkanou silným proudem k nepoznání.
Ten muž však, narozdíl od ženy, před trýznivou smrtí našel záchrany. Podle jeho vlastních slov se ve chvíli nejhorší, kdy už se jen tak tak rukama držel nejbližšího stromu a zdálo se, že ve zdraví už noc nepřečká, žádal moci vyšší o pomoc a ochranu. A jeho zoufalé prosby byly vyslyšeny. Údajně se mu zjevila samotná Panna Marie a když se pak probral, bylo už, aniž by mu vlásek byl zkřiven, po všem.
Od té doby na místě stojí původní a stále pečlivě udržovaná pamětní deska, připomínající onen smutný den i zázrak zjevení v jednom.
"Není vám to divný?" Ozval se po přečtení zprávy z kroniky můj přítel.
"Záplavy na kopci?" Odpověděla jsem. "Když to vylíčíš takhle, dává to smysl. To rezavé zábradlí, most na kterém jsme stáli a koryto pod ním, to nejspíš bylo místo toho původního potoka."
"Myslel jsem to jinak," řekl. "Já - nevím, co jsem dneska viděl," začal, "a rozebírat to nebudu. Ale nepřijde vám vůbec divný, aby někdo pracoval na poli v noci, v silném dešti, při záplavách?"
Všichni jsme si vyměnili významné pohledy.
"Podle mě je na tom krásně vidět," řekl, "že se nad tím celých dvě stě let nikdo ani nezamyslel a všichni, tehdy asi hluboce věřící, se spokojili s historkou o zázraku."
"Jak to myslíš?" Pravila kamarádka a v usilovném přemýšlení se začala trochu mračit.
"Nejspíš tím chce říct," pokračovala jsem za svého přítele, "že v tom původním záznamu se říká, že ve chvíli, kdy už několik hodin vydatně pršelo a rozbouřená voda pustošila shora dolů všechno, k čemu se dostala, si dva lidi jen tak, navíc uprostřed noci a úplně sami vyrazili okopávat záhonek a kupodivu - bez dalších svědků - to jeden z nich, ten slabší, odnesl na životě. To je celé přece divné, samo o sobě."
"A že kdyby to bylo jinak," přidal kamarádčin přítel, "kdyby ji tam nahoru v tu noc ten chlap třeba vylákal, ubil k smrti a nechal tu příhodnou velkou vodu aby za něj smetla veškeré stopy po zločinu a ještě se prohlásil za doslova zázrakem přeživšího, nikdo by o tom ani nepochyboval, protože jejich víra byla i jejich logickým myšlením. Prostě to brali jako další nevyvratitelný náboženský fakt a nenapadlo je, že toho někdo může i zneužít," dodal. "Navíc něco o tom, že někdo občas někoho zabije, asi taky prakticky nic moc - krom pár čtení z Bible v kostele - nevěděli. Všichni se navzájem přece dobře znají nebo jsou příbuzní a nikdo by stejně nevěřil tomu, že někdo z nich by byl něčeho tak hrozného schopen. Ostatně, takhle to je často i dnes."
"Tedy shrnuto - po tom, co jsme nejspíš viděli,..." Zaváhala jsem, jak větu dokončit. "...po tom se nám ze zázraku stává obyčejná, brutální vražda a trvalo jen dvě stě let, než si to všechno vůbec někdo dal celé dohromady." Dokončila jsem složitý výklad nově zjištěných faktů.
"Taková hrozná věc musí ve svém okolí zanechat nějaký otisk," přidala se do diskuze kamarádka, když plně pochopila. "Myslím si, že kdyby byla pravda to o tom zjevení, ten chlap byl nevinný a ta žena měla prostě jen smůlu, asi bychom spíš v lese potkali přízrak nešťastné mrtvé ženy jak leží někde v kaluži, než ducha chlápka, který za sebou příhodně něco vláčí vodou."
Naskočila mi husí kůže. Přesně TO jsme totiž tam nahoře, očividně všichni čtyři, nejspíš viděli.
"A ještě něco," zakončil můj přítel smutnou a šokující debatu v jednom. "Tady v té kopii kroniky je u zápisu i přesné datum. První, ze dne začátku povodně je stejné, jakoby bylo to dnešní - jen před dvěma sty lety. Druhé datum, datum zprávy o tom že ji našli mrtvou, výpověď toho muže o způsobu jejího úmrtí, o zázraku a tak vůbec o tom všem, co se ten předešlý večer událo, by odpovídalo zítřku. Tedy jednoduše, právě dnes od toho všeho, co se přes tu noc stalo, uplynulo dvě stě let přesně."
Udělalo se mi trochu mdlo. "Takže jsme se na místo činu přichomýtli přesně v den významného výročí. Mělas pravdu, taková věc musí zanechat otisk a proto jsme viděli to, co jsme viděli. Viděli jsme pravdivý odraz celé tehdejší události a jako jediní, krom nepokojných duší víme, jak to skutečně celé bylo."
"Ale duchové přece neexistujou..." Dodal s tónem pochybnosti ve hlase můj přítel.
Odkudsi se ozvalo několikeré, velmi tiché zaklepání. Když jsme pátrali po jeho původu, všimli jsme si, že sarý obraz na zdi v obýváku, zpodobňující Madonu, z ničeho nic změnil polohu a visel trochu nakřivo.
Nejspíš to bylo znamení.
Nebo varování...?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama